Chtít pracovat s kovem a nepořídit si k tomu potřebné stroje nebo nástroje je hloupost. Někdo, kdo by si počínal právě takto, by byl už předem odsouzen k nezdaru. Nic by z kovu nevyrobil, protože je tento holýma rukama neopracovatelný. I kdyby se člověk namáhal sebevíc, z kovu nic nevymodeluje, nerozkouskuje ho, a složitější činnosti už teprve nezvládne. Ani náhodou.
To se ví. A vědí to nejen ti, kdo už někdy s kovem pracovali nebo pracují, ale i ti, kdo vědí, co to kov je. Takže všichni nebo aspoň pomalu všichni víme, že se bez vhodných nástrojů neobejde nikdo, kdo s kovy pracuje. A ti, kdo vědí své, by dokonce mohli dlouho vyjmenovávat, co všechno je vlastně pro tuto činnost potřeba. Protože možného potřebného náčiní existuje spousta. Taková spousta, že si nikdy nikdo z kovovýrobců nepořídí všechno. Jednak by se to do žádné dílny a zřejmě ani továrny nevešlo, a jednak by to bylo bohužel i příliš drahé.
A tak si ti, kdo s kovem pracují, sice potřebné nástroje pořizují, ale činí a musí tak činit s rozmyslem. Mohou si kupovat obvykle jenom to, co vážně potřebují, a to aby vyšli s penězi. A když je i to nepostradatelné nad jejich finanční možnosti? Pak se musí hledat co nejvýhodnější nabídky, které jsou ještě zvladatelné.
A kde lidé hledající dostatečně levné nástroje na zpracování kovu hledají? Ti nejšťastnější u prodejce firemních přebytků takového vybavení. Když totiž někde nějaké firmě přebývá nevyužité náčiní, nabídne ho tato právě tomuto prodejci, který ho přeprodá zájemcům za nižší cenu. A tak se dostane třeba posuvné měřidlo digitální a třeba jakýkoliv jiný nástroj od toho, kdo už ho nechce, cenově výhodně k tomu, kdo po něm prahne. A všichni jsou spokojení, protože prodávající firma dostane za to, co už nepotřebuje, aspoň něco, obchodník si vydělá a zpracovatel kovu se vybaví tak výhodně, jak by to nikde jinde nezvládl.